Historie plavebního kanálu
S úpravami na řece Moravě, dochází v 30. letech k rozvoji projektování závlah. Nejbohatší síť závlah a to přeronem s perfektně propracovaným a důmyslným systémem zavodňovacích příkopů byla navrhována v oblasti mezi Otrokovicemi a Hodonínem.
Takto zpracované dokumentace si povšimla fa Baťa, která odedávna sledovala myšlenku splavnosti řeky Moravy. Předmětem pozornosti se stal hlavní zavodňovací kanál, který byl s ohledem na požadavky firmy Baťa přiměřeně rozšířen a prohlouben. Takto upravený kanál pak splňoval podmínky pro tzv. malou plavbu – to je lodi o rozměrech délky 38 m , šířky 5 m ponoru 1,20 m a únosnosti max. 150 tun. Aby se tento náhon mohl využívat pro plavbu v celé délce, zavázala se firma Baťa k částečnému zaplacení nákladů všech zařízení (pl. komor atd.), jichž bylo třeba, aby z náhonu zavlažovacího byl vybudován průplav pro malou plavbu.
Vodní cesta řeky Moravy a průplavu Otrokovice – Rohatec – to je totiž oficiální název „Baťova plavebního kanálu“, vznikla jak již bylo uvedeno z popudu fy Baťa ve Zlíně. Firma vlastnila Ratíškovické doly, hodlala levně dopravovat lignit do Otrokovic jako topivo do elektrárny, čímž by dosáhla i levné výroby energie pro svůj kožedělný závod.
Především z tohoto důvodu také fa Baťa nesla část nákladů na budování kanálu. Podle dochovaných záznamů si práce a náklady na vybudování kanálu vyžádaly 35 mil. Kč a po válce v roce 1945 na odstraňování válečných škod dalších 21 mil. Kč (poválečné měny). Země Moravskoslezská podle návrhu zemského výboru čís. 442 ze dne 4. října 1934 převzala funkci stavebníka s tou podmínkou, že vícenáklady na plavbu a 25 % příspěvek na jezy budou uhrazeny firmou Baťa a.s. Plavební kanál byl postaven v letech 1934 – 1938 a přetrval prakticky až do dnešní doby.
Plavební cesta začínala v Otrokovicích, kde byly dílny na opravu lodě, přístav a překladiště. Odtud pokračovala po řece Dřevnici na řeku Moravu až do Spytihněvi, kde začíná plavební kanál. Kanálem byla trasa vedena do Starého Města, kde se vrací zpět na řeku Moravu a po ní až do Veselí nad Moravou. Nad Veselským jezem odbočuje znovu do kanálu, ve Vnorovech křižuje úrovňově Moravu, u Strážnice říčku Veličku odkud přes Petrov směřuje k Rohatci, kde končí. Celá délka této plavební cesty činí 52 km, z toho asi polovina cesty je korytem řeky Moravy a polovina plavebním kanálem. Výškový rozdíl počátku a konce plavební cesty je 18,20 m. Celkem bylo postaveno 14 plavebních komor, z nichž 1 byla u přístavu v Baťově (Otrokovice), 3 komory vedle jezů na řece Moravě a 10 na závlahových a plavebních kanálech.
Profil kanálu má lichoběžníkový tvar o šířce dna 6 – 12 m, sklonu svahů 1:2 a nejmenší hloubku (min. pro plavbu) 1,5 m. Plavební komory mají délku 38,50 – 56,50 m, šířku 5,20 m a hloubku záporníků 1,5 m. Lodě používané na této vodní cestě měly rozměry 38,00 x 5,00 x 1,20 m a nosnost 150 tun. Provoz na kanále byl v prvopočátcích zabezpečován potahem (koňmi, později traktorem), pro který byla podél kanálu i pod mosty vybudována tak zvaná „potahová stezka “. Později byly čluny taženy remorkéry.
Zvláštností na plavební cestě je překonání řeky Moravy nad Vnorovským jezem, což bylo řešeno lanovkou, která přitahovala čluny z plavebního kanálu přes řeku Moravu zpět do kanálu. Hlavním překladištěm byl samostatný objekt vybudovaný za Rohatcem, kam byla přivedena železniční vlečka, po které byl dopravován železničními vagony lignit a zde zvláštním zvedacím zařízením (tzv. výklopníkem) obsah vagonů přesypáván do člunů.
Počátky plavby po Baťově kanálu se datují z roku 1939, kdy 22. února Zemský úřad v Brně po kolaudaci vodní cesty vydává firmě Baťa „výměr “ s návrhem zápisu do vodní knihy Okresního úřadu ve Zlíně. V červenci roku 1939 byla utvořena Moravská plavební a.s. „Morava“, která požádala o plavební koncesi, tuto ji Ministerstvo obchodu po doporučení Československého plavebního úřadu v září 1939 udělilo. Plavba po kanále je pak pod různými firmami a za různých povolení provozována zhruba až do roku 1960, kdy bylo ještě přepraveno cca 127.000 tun materiálu (uhlí, štěrk, písek). S konečnou platností udělalo „tečku“ za snahou o rozvoj plavby na plavebním kanále Otrokovice – Rohatec v roce 1972 Federální ministerstvo dopravy tím, že na žádost n.p. Svit Gotwaldov zrušilo oprávnění této vodní cesty. Od tohoto termínu je kanál využíván jen jako zdroj povrchové vody pro závlahy, pro napouštění rybníků, pro chov ryb i jako vodní plocha s vlastním číslem rybářského revíru.